Harry Potter a dávní mágové - Spěšný vlak do Bradavic

Když se vrátil zpět k vědomí, necítil své tělo. Připadalo mu, že jej snad nikdy nepoužíval. Nemohl pohnout ani jednou končetinou. Na chvíli jej přepadl strach, že by mohl zbytek svého života strávit na kolečkovém křesle, ale tuto myšlenku ihned zapudil. Pokusil se otevřít oči, ale když tak udělal, jeho pohled na svět se vůbec nezměnil. Neustále mu černý závoj, rozprostřený někým neznámým, zabraňoval vidět, byť jen jediný sluneční paprsek.
„Tak tos to vyhrál. – Já? – A kdo podle tebe jinej? Svatej Petr? Mohl si to mít krásně za sebou. Pěkně si vegetit na druhý straně, ale ty ne. Ty sis prostě musel prosadit svou. To ses ho nemohl před tím zeptat, jestli budeš vůbec normální? – A po kom teď jdeš – Po tobě, protože si udělal zase další botu. Jako obvykle. Umíš dělat taky někdy něco jinýho? – Jo. Nejradši bych ti… ale to je jedno.“
Ležel tam dlouho. Možná usnul, možná ne. Jeho vnímání světa se poněkud zmenšilo. Již se nemohl orientovat podle světla a slunce. Cítil jen, že když se prvně probral, pálilo mu do pravé tváře lehce světlo. Poznal jej i přes nějakou látku, která mu zakrývala obličej. Nemohl se jí dotknout. Nešlo to. Ruce, stejně jako nohy, mu vypověděly službu. Ale, v tuto chvíli sluneční paprsky necítil. Bylo to frustrující. Nechtěl si zvykat na tu změnu, ale nezbývala mu jiná možnost. Musel doufat. Doufat, že se jeho tělo dá to nějakého pořádku.
„Oči vem čert, ale hlavně abych se mohl hejhat,“ vypustil do světa jednu ze svých myšlenek.
V momentě, když se chtěl zhluboka nadechnout a „upustit tak přebytečnou páru“ pocítil zvláštní tíži, na levé straně hrudníku.
„Super, takže ne jenom, že sem slepej mrzák, ale mám taky zlomený asi nějaký to žebro. To je tedy kšeft. Kdybych si umřel, tak by to bylo v pořádku. Mě by jenom zajímalo, jak mám bejt v tomhle stavu postrachem Voldemortovi a Smrtijedům. Vždyť mě může vyřídit kdokoliv. Stačí, aby vzal za kliku…“
Při těchto slovech jemně vrzly dveře a do místnosti někdo vstoupil.
„Jo, přesně takhle. A já na to udělám, co? Maximálně tak velký kulový.“
Nikdo mu však na jeho narážku neodpověděl.
„Je tu někdo?“
Odpovědí mu byly ale jen kroky, které se k němu pomalu ale jistě přibližovaly.
„Aha… tak teď mi už začíná docházet trpělivost.“
„Nemusíš mít strach, Harry,“ oslovil ho příchozí.
„Kdo ste?“ řekl trochu odměřeně.
Než se ale mohl dočkat odpovědi, byla mu rozevřena ústa a vpravena do těla nějaká kapalina. Pokoušel se ji vyplivnout, ale tělo jej vůbec neposlouchalo. Aniž by chtěl, předpisově spolkl, vše co do něj ona postava nalila.
„Nemusíš mít strach. To ti pomůže.“
Hned poté mu celým tělem projela silná vlna křečí. Nemohl sebou házet a pokusit se tak trochu zmírnit bolest, která jej naplňovala, proto se jen klepal a korigoval ji mocným křikem. V tu chvíli se mu začalo daleko lépe dýchat. Tíže, která mu spočívala na hrudníku zmizela a on se mohl konečně pořádně nadechnout, což velice potřeboval.
„Co se to…“zazněl velice známí hlas odněkud zdola, „Pane bože, Harry?“
„Rychle pojďte sem někdo,“ křikla postava hystericky.
Ani nevěděl, jak to udělal, ale svou levou ruku vystřelil do míst, kde čekal toho, kdo byl ochoten zburcovat všechny kouzelníky v okolí. Instinktivně si jej přitáhl co nejblíže, lehce se vzepřel a podíval se mu do očí. Uviděl tu nejkrásnější barvu, jakou kdy viděl. Ginny se na něj dívala s takovou hrůzou, že to jde jen těžko vyjádřit. Takto spolu však „komunikovali“ jen zlomek vteřiny. Pak upadl do mdlob.
Když otevřel oči, cítil se, jako kdyby vypil celou láhev ohnivé whisky. Hlavu měl jako střep, v krku, jako kdyby snědl ježka, a připadal si jako na lodi. K jeho stavu mu vůbec nepomáhalo okolí, ve kterém zuřila poměrně velká debata.
„Mohli byste mi vysvětlit, jako to je vůbec možný?“
„Uklidni se, Reme. Oni za to určitě nemohli,“ hájila neznámé Tonksová.
„Cože? Jak nemohli za to, že usnuli uprostřed služby. Měli štěstí, že jsem je tu nenašel já.“
„Jo to říkali taky.“
„Udělali chybu. To je…“
„Hlavně, Arthure, neříkej, že za to nemůžou. Sám si viděl, co se stalo s Harrym. Já bych je ihned vyloučil, ale to ovšem nejde.“
„Sám víš, že každý kouzelník, který je na naší straně, je pro nás nepostradatelný.“
„Právě.“
„Mohli byste trochu ztlumit?“ pokusil se je umírnit Harry.
„Musí být potrestáni, ale nemůžeš je vyhodit, i kdybys chtěl. Cože?“ došlo trochu později panu Weasleymu, co před chvílí slyšel.
„Děkuju,“ poznamenal hořce mladík.
„Harry?“
„Jo, Reme. Taky tě rád vidím.“
„Teda, kámo, tebe není lehký zabít,“ konstatoval Ron, který stál v pozadí hádky.
„To si piš.“
Tato narážka však nebyla dostatečně pochopena, protože si za ní vysloužil dosti nepříjemné pohledy od přítomných
„Dobře, nic sem neřekl,“ pokusil se zachránit situaci Ron, ale nějak mu to nevyšlo, „Tak já radši dojdu pro ostatní.“
„Co tady děláte?“ zaslechl zpoza dveří.
„Pusťte nás dovnitř.“
„Tak to ať vás ani nenapadne. Nestačilo vám, že jste z něj před rokem a půl udělala největšího ubožáka v celé Anglii?“
„Teď se některé věci změnily, pane Weasley.“
„Tak to by mě zajímalo jaké.“
„Co se tam děje?“ křikl Remus.
„Nic, jenom se tady, slečna Ho…“
Během vteřiny byl pokoj zaplněn několika osobami. V čele byla, divte se nebo ne, naše stará známá Rita Holoubková a za ní asi tři fotografové, kteří se ihned pustili do své pracovní náplně. Což spočívalo v tom, že fotili od závěsů až po květiny na nočním stolku.
„Ven,“ ukázal jim Lupin, kde nechal tesař díru.
„Ale přeci nechcete našim čtenářům neposkytnout nejnovější informace, ohledně naší malé hvězdičky.“
To už ale do místnosti vstoupily ty, které měli původně vstoupit a to Ginny s Hermionou. Zrzka se hned ke svému milému vrhla a s neskutečnou vervou jej začala líbat. Jakmile to udělala, hned je osvítily blesky fotoaparátů.
„To si snad děláte srandu?“ vyjel na ně hned Harry.
„Pane Pottere, naše čtenáře by zajímalo…“
„Vaše čtenáře nemám co zajímat. Kdo se vás prosil, abyste mi sem přišla oxidovat?“
„Mírněte svůj slovník mladíku,“ napomenula jej redaktorka a pohodlně se posadila na židli.
„Nezmírním. Pokud si dobře pamatuju, tak to ty si ze mě udělala blbce a permanentně mě vláčela po tom svým debilním plátku, takže jestli si chceš udělat interwiev, tak prosím, ale já nejsem k mání.“
„Tak se podívej, mladej,“ zrušila obligátní vykání Holoubková, „Mám tu povolení od samotného ministra kouzel, že s tebou ten rozhovor můžu udělat. Pochybuju o tom, že by ses mu chtěl protivit, takže se uklidni a laskavě mi odpovídej na otázky.“
Všichni byly touhle výměnou názorů poměrně vyvedeni z míry. Čekali, že se, jako obvykle, Holoubková vytasí s nějakým trumfem, ale tohle bylo moc. Povolení od samotného ministra, který měl mít „údajně“ celého Denního věštce od palcem, jim nějak nešlo do hlavy. Remus dokonce v jednu chvíli šahal po své hůlce, ale Harryho pohyb očí mu dal jasně najevo, aby to nedělal.
„Dobře, tak co chcete vědět,“ rezignoval mladík.
„Všechno.“
„Jak tak koukám, tak nejste troškařka.“
„Nic jí neříkej, Harry,“ pokoušela se jej přesvědčit Ginny a Hermiona si, snad aby cítil její oporu, stoupnula vedle postele.
„Myslím, že mě těma novinama nemůže ublížit, i kdyby chtěla. Nebo to snad tak není, milá Rito.“
„Neměl bys jí takhle provokovat,“ napomenula jej Hermiona.
„Ale, Hermi, z toho nemusíš mít strach.“
„Už jste se vypovídal, pane Pottere?“
„Už jo.“
„Tak tedy přistupme k věci.“
„Na to čekám celou dobu, co ste sem strčila svůj frňák.“
Holoubková se hořce zasmála, položila si na kolena svůj oblíbený automatický brk a začala: „Do jaké míry vás ovlivnila smrt Abuse Brumbála?“
„Samozřejmě, že mě jeho smrt zasáhla, stejně jako všechny ostatní, ale život jde přeci dál. Musíme ale pamatovat na to, proč se tak stalo. Stalo se tak kvůli zradě. Zradě člověka, ve kterého bezmezně věřil a důvěřoval mu možná více než sobě. Ano, samozřejmě mluvím o Severusu Snapeovi, který jej tak zákeřně zavraždil a…“
„Jistě, to všichni víme, ale nás by spíše zajímalo, co velký Harry Potter bude dělat bez svého duševního mentora?“
„Jestli si někdo myslí, že mě to srazilo na kolena, tak ho musím zklamat. Spíš mě to ještě více motivovalo, protože se ukázalo, že Smrtijedi jsou schopní všeho a to dokonce napadnout Bradavice.“
„A tím se dostáváme k tomu hlavnímu. Myslíte, že by měli být znovu otevřeny Bradavice?“
„Toto není otázka na mne, ale na ministra kouzel.“
„Musíte přeci na to mít nějaký názor?“
„Můj názor na tuto problematiku není nijak důležitý.“
„Jak to, že ne? Jste přeci jediná naděje lidstva na šťastný konec této války. Nemyslíte, že by se mohli vaším názorem inspirovat?“
„Těžko někdo z rodičů dá na slovo sotva dospělého kouzelníka. Každý se zařídí podle sebe a pokud nebudou chtít se mnou souhlasit, tak jednoduše nebudou.“
„Na povrch prosákly i informace, že již se do Bradavic nechcete vrátit?“
„To jste řekla vy.“
„A prý je to proto, že se chcete přidat k Vy – víte – komu.“
„A tohle vám řek kdo?“ vybuchl ihned Harry.
„Máme své zdroje.“
„Tak to bych ty vaše zdroje chtěl velice rád poznat. Co to, pane bože, je jenom za idioty. Vy byste se přidala k někomu, kdo vám zabil ty nejbližší příbuzný?“
„Pane Pottere, takhle ta otázka nestojí.“
„Ale stojí. Přidala byste se k někomu takovému?“
„Ta, kdo se tu ptá, jsem já…“
„Nechte si tyhle svý novinářský kecy,“ zchladil ji mladý Potter, „Pokud ovšem chcete znát odpověď, tak já vám ji řeknu. Nepřidám se k Voldemortovi. Nepřidám se k někomu tak ubohýmu, že si pro mě nedokáže přijít sám a pořád posílá ty svoje neschopný Smrtijedy. Nikdy se nepřidám k někomu, před nimž necítím ani respekt, ani přirozenou úctu a ani s ním nejsem nijak spřízněn. Nedokázal bych si představit, že bych se musel tomu ubožákovi Vodymu klanět a líbat mu lem hábitu. To bych se…“
„TAK A DOST,“ křikla Holoubková a vystřelila ze židle.
To všechny spolehlivě zmrazilo. Toto chování by čekali u někoho, kdo je na jeho straně, ale ne u někoho, kdo má být svým způsobem nestranný pozorovatel.
„Mějte trochu úcty, Pottere. Temný pán je daleko silnější, než si vůbec dokážete přestavit.“
Při těchto slovech se jí za pasem objevila špatně skrytá hůlka.
Harrymu začalo pomalu svítat, a proto se pokusil trochu nahrabat čas: „Jak to myslíte, že je daleko silnější?“
„Jeho moc daleko převyšuje vaše chápání, ale to poznáte až ve chvíli, kdy proti němu budete stát čelem. To již vám, ovšem nic nepomůže.“
„Pokud dobře vím tak, VY, jste ho nikdy v boji neviděla a pokud máte nějaké styky se Smrtijedy, tak to je na pěkně dlouhý pobyt v Azkabanu.“
„Každý máme své kontakty. Vy, ministerstvo, já. Prostě každý má někoho, kdo mu dodává nějaké ty informace. A já se vám nebudu svěřovat s tím, kdo my dělá informátora.“
Mladík na to jen zavrtěl hlavou a zadíval se na pár sekund z okna. Když ale vracel pohled zpět na novinářku, střetly se jeho oči s Lupinovími. Lehce při tomto kontaktu kývnul směrem k Holoubkové a doufal, že mu tento náznak dojde.
„Myslíte tím práskače.“
„Informátora,“ zopakovala novinářka, „Myslím ovšem, že je na čase pokračovat.“
„Taky si myslím,“ zakončil Harry a upřel na ni své zelené oči.
V momentě, kdy se nadechovala k další spršce otázek, někdo rozrazil dveře. Hned poté do pokoje vtrhla Elizabeth s dosti vykuleným výrazem.
„Harry, máme problém,“ oznámila ihned, aniž by se podívala na ony nezvané hosty.
Když si jich všimla, což bylo o zlomek sekundy později, nemohla si odpustit jednu otázku: „Co tady děláte?“
„Pokouším se tu dělat interwiev s panem Potterem. A kdo jste vy, že vás to tolik zajímá?“
„Jak ale můžete být tady, když před pár okamžiky jsem vás viděla ležet v kumbálu ani ne deset metrů odsud?“
Na víc už nikdo nečekal a místnost ozářilo snad celé světelné spektrum od kouzel všech přítomných. Jakmile zář zmizela, ležela Holoubková i s fotografy spoutaná a v bezvědomí v jednom z rohů pokoje.
„Tak můžete mi teď vysvětlit, co se to tu stalo?“ zahájila Hermiona.
„Ty sis toho nevšimla,“ odpověděl jí Harry otázkou.
„A čeho jsem si měla všimnout?“
„Měla za pasem špatně schovanou hůlku. A navíc…“
„Těžko by mohla v tu samou chvíli ležet někde spoutaná a zároveň tu dělat s Harrym interwiev,“ dokončila Elizabeth.
„Z toho teda musí vyplívat…“
„Že tohle nebyla Holoubková,“ doplnil zrzku Harry.
„A co teď teda chcete udělat?“
„No… Napadá mě pár věcí, ale ty by v této společnosti asi neprošli,“ povzdychl si mladík, „A já nechci přilévat olej do již tak dost rozbouřeného a nekontrolovaného ohně.“
„A tím ohněm myslíš jako koho?“ vztáhl si hned poslední slova na sebe Remus.
„Já nikoho nejmenoval.“
„Jenom, že se díváš na mě.“
„Pokud ti jde o tohle, tak tebe jsem na mysli neměl.“
„Teď jsem se teda uklidnil,“ pronesl ironicky Remus.
„To je dobře. Musím tě totiž o něco požádat.“
„A to o co?“
„Jelikož hádám, že si tu ještě nějakou tu dobu poležím…“
„To si teda poležíš…“
„…Tak bych chtěl, abys oznámil McGonagallové, že se do školy definitivně nevrátím.“
„To ale nemůžeš myslet vážně?“ zapojila se hned Ginny.
„Zlato, tohle jsme už probíraly. Jsou věci, které budou muset být udělány co nejdříve. A škola by mi v tom zabraňovala.“
„Harry, ale…“
„Nebudu se o tom dále bavit, Hermi. Já jsem se rozhodl. Prostě zůstanu mimo. Těžko by to asi udělal…“
Větu však nedokončil, jelikož svraštil čelo hlubokým přemýšlením, které ovšem nemělo dlouhého trvání. Pak zakroutil hlavou a na tváři se mu rozlil upřímný úsměv.
„Přišel jsi snad na něco?“ zajímal se Ron.
„Jo. Na něco, u čeho nechápu, že jsem na to mohl zapomenout.“
„A to?“
„Nemáte náhodou někdo nůž?“
„Na co nůž?“ podivil se Lupin.
„Hned uvidíš,“ ujistil ho Harry, „Tak máte?“
„Myslíš snad, že všichni kouzelníci si nosí po kapsách nožíky?“
„To je pravda. Jsme kouzelníci, tak proč to dělat po mudlovsku. Kde mám hůlku?“
„Na co hůlku?“
„Ježíš, musíš se na všechno ptát? Podívej se tady na Tonksovou a pana Weasleyho. Ty nic neříkají a jenom sledují dění. Mohl by jsi se od nich v tom učit.“
„Mě jenom zajímá, co máš v plánu.“
„A mě zase zajímá, kde je má hůlka.“
„Tady,“ konstatoval Lupin a podával mu ten nenápadný kousek dřeva, „Nosil jsem ji pořád, když jsi se probral.“
„Díky.“
Jakmile ji sevřel v ruce, zamířil s ní na sklenici s vodou a lehce švihl. Místo toho, aby se ale sklenice proměnila v něco, co mohlo, byť jen vzdáleně, připomínat nůž, vznesla se do vzduchu a změnila se v nádherný brk.
„Dobře, tak tohle nepůjde.“
„Jestli dovolíš?“ oslovil ho pan Weasley a koutky úst mu velice nenápadně cukaly.
„Jistě.“
Následně se brk změnil v nůž.
„Děkuji.“
„Nemáš zač, ale teď bys nám mohl už konečně vysvětlit, co máš v úmyslu.“
„Tak sledujte.“
Přivolal si nůž a zabodl si jej do ruky. Ne však hluboko. Jen tak, aby narušil obvazy, které mu pokrývaly celé tělo. Když již byly porušeny na tolik, že je mohl bez problémů strhnout, pustil nůž na zem a udělal tak. Chvíli se díval na to, co se mu naskytlo před očima a tím pádem napínal všechny ostatní.
„Harry, nebyl jsi v dobrém stavu, když jsme se tě pokoušeli zachránit, ale měli jsem štěstí. Možná, že už ale nikdy nebudeš vypadat…“
To mu ale už dal mladík pohybem ruky najevo, aby radši dál nemluvil.
„Není možný,“ oznámil Harry v úžasu.
„Ujišťuji tě, že je. Léčitelé měli co dělat, abys nezemřel. Prý tě tu něco drželo, co ti nedovolovalo odejít.“
„To měli pravdu. Říkal mi to, ale netušil jsem, že to bude až takový vtipálek.“
„Počkej, o čem to teď mluvíš,“ netušil Ron.
„O tomhle,“ řekl Harry a vystavil na obdiv svou ruku.
Nebylo na ní ani známky po věcech minulých. Budila zcela zdravým dojmem, jako by se jí plameny nedotkly a ani ta episoda s předčasným zestárnutím.
„To snad…“ vydechli zcela ohromeně návštěvníci.
Během několika vteřin ze sebe serval ostatní obvazy, které mu měly zakrývat popálenou pokožku, ale již evidentně nebyly potřeba, takže před nimi stál pouze v kalhotách od otřesného nemocničního pyžama. Přítomní na něj hleděli, jako na zjevení Boží. S nevěřícími výrazy v obličeji vypadali, jako by před nimi někdo vstal z mrtvých. První, kdo se vzpamatoval, byla Hermiona, která mu hned vrhla kolem krku.
„Myslela jsem, že jsem tě navždy ztratila?“ šeptla mu do ucha.
„Jak řekl Ron. Mě není tak lehké zabít,“ opáčil Harry stejným tónem.
„To je jedině dobře.“
Aby se snad nenechaly zahanbit, skočily mu kolem krku i Elizabeth s Ginny a co bylo trochu divné, tak také Tonksová.
„Ty, Harry?“ začal pobaveně Remus, „Tak takhle bych se chtěl mít. Chvíli seš na nohou a už máš kolem krku čtyři krásný ženský.“
„To musíš umět,“ pokračoval mladík a stěží se s tím návalem hmotnosti, který na něm náhle spočinul vyrovnával, „Říká se tomu osobní kouzlo.“
„Jak je to ale možné?“ ptala se Hermiona vzrušeným hlasem po té, co si sedla na židli, kterou ještě před chvílí zahřívala Holoubková.
„Teď jsem se na to chtěl zeptat,“ vyhrkl Ron.
„Já taky,“ hned se přidala Ginny.
„No a já, abych netrhal partu, tak taky,“ připustil Remus.
„Shrňme to. Prostě se na to chtěli zeptat všichni,“ ozřejmil situaci pan Weasley.
„Co jak je možné?“ nechápal Harry, „Myslíš to osobní kouzlo?“
„To ne,“ zamítla rezolutně Hermiona, „To, že jsi se vrátil, řekněme do normálu.“
„Jo tohle. To je asi na dlouhý vyprávění.“
„My máme čas,“ připomněl Lupin.
„Tohle byste ale určitě poslouchat nechtěli.“
„Ale chtěli,“ vyvrátila hned Ginny.
„Co mám s váma dělat. Tak čím chcete, abych začal.“
„No… Nejdřív začni tím, jak si věděl, jak pomoct Ginny a následně i sobě,“ rozhodl Remus.
„Tak to první nevím.“
„Neříkej, že jsi nevěděl co děláš. Choval jsi se dost přímočaře a rozhodně. Ne, jako kdybys dělal něco, o čem jsi neměl sebemenší tušení,“ řekl Ron.
„Nemyslel jsem to tak, že jsem neměl potuchy o co jde.“
„Tak jak jsi to myslel?“
„Myslel jsem to tak, že nevím, jak jsem na to přišel. Prostě mě to najednou napadlo. Pamatuji si, že jsem o tomto způsobu slyšel již ve škole, ale nemůžu si vzpomenout u koho.“
„Harry, o tom, jak vyléčit kletbu inferni jsem se neučili. O tom bych musela něco vědět,“ oznámila Hermiona.
„O tom ne… Ale tobě nic neříká moc obětování?“
„Samozřejmě. Je to jedno z nejsilnějších kouzel. Spočívá v tom, že mocí, která tě láskou poutá k jiné osobě, dokážeš vysát, v našem případě kletbu inferni.“
„Správně. Přesně tohle jsem udělal.“
„Kdyby to ale bylo tak jednoduché Harry. Musí to být pravá láska. Nefalšovaná. Taková, kvůli které se umírá.“
„A jak vidíš, tak to vyšlo. To něco znamená.“
Ginny se při těchto slovech na Harryho ještě více přitulila.
„Dobře, ale jak jsi potom věděl, jak se toho zabavit?“ zareagovala zrzka, „Abych řekla upřímně, tak podle mě to byl dost stupidní nápad.“
„ Podle mě taky,“ přiznal se Harry, „Ale jinou možnost jsem neměl. Věděl jsem, že kletbu inferni lze přirovnat k nakažení upírem a mojí domněnku ještě potvrdilo to, když jsem uviděl, jak to tu vypadalo. Žádné světlo. Všude tma. Prostě místo pro někoho, komu sluneční paprsky nesvědčí. To je vše. Proto jsem zkusil to, co jsem zkusil. Prostě jsem nechal slunce, aby vše udělalo za mě.“
„A to jsi věděl, že to vyjde?“ zajímala se Elizabeth.
„Ne.“
„To jsi teda hazardoval jenom kvůli tomu, že to buď vyjde nebo ne?“
„Jo. Vadí to snad?“
„Vůbec.“
„Proč to ale řešíme teď a tady. Já se cítím dobře, tak co kdybychom už konečně odsud vypadly?“
„Děláš si legraci?“ nevěřil svým uším pan Weasley.
„Ne.“
„Před několika okamžiky jsi se probudil a chceš hned jít? Nemyslíš, že by to bylo od tebe trochu nezodpovědný?“
„Pane Weasley, dokázal jsem se dostat z daleko horších věcí, než bylo tohle.“
„To je pravda,“ přitakal Ron.
„Tak, jestli by vám to nevadilo, pokračoval bych v zotavování u vás. Myslím, že to bude příjemnější jak pro vás, tak i pro mě.“
„Sám víš, že jsem nikdy proti tvému pobytu u nás nic neměl, ale jak jsem řekl… V tomto případě by to bylo nanejvíce nezodpovědné. Zde to pro tebe bude více bezpečné. Žádný Smrtijed by si nedovolil tě tady napadnou.“
Jejich rozpravu ale přerušily šustivé zvuky, ozývající se z míst, kde byli spoutaní novináři. Když se tam všichni jako na povel otočili, naskytl se jim poměrně komický pohled. Všichni čtyři spoutaní se začali měnit. Za několik sekund byl v šatech Holoubkové poměrně urostlý Smrtijed a na ostatních třech oblečení dosti plandalo, protože předlohy byly vysoké postavy a oni byli jako za groš kudla.
„Tak to si snad děláte srandu, ne?“ vybouchl Harry.
„Já… já… nevím, jak se to mohlo stát,“ ospravedlňoval se Remus.
„A to mi chcete namluvit, že tady budu v bezpečí?“
„Rozhodně ve větším…“
„To mi ani neříkej. Dovolili ste sem přijít čtyřem Smrtijedům, vydávajících se za Holoubkovou a spol. Tím mi chcete říct, že jsem tu v bezpečí? To jsem byl ve větším bezpečí před Doupětem s asi třiceti Smrtijedama, ale ne tady. A jak už víme, tak to s tím, že se mě tady nepokusí napadnout, je taky odsunuto na druhou kolej, co?“
„Harry,“ snažil se ho uklidnit pan Weasley, „Neměli jsme o tom sebemenší tušení. Nikdy se nám to ještě nestalo. Mysleli jsem, že nemocnice bude taková neutrální zóna…“
„Tak to ste mysleli blbě. Já vůbec nevím, proč se tu s váma vybavuju o tom, jestli mi milostivě dovolíte odejít nebo ne. Prostě se seberu a šmytec.“
„Mohlo by to být ale pro tebe nebezpečné. Tady tě můžeme…“
„Tady mě můžete, co? Hlídat? Díky ale nechci. Už sem se přesvědčil dvakrát, jaký ste skvělý hlídači. Jednou, když ste sem nechali přijít někoho, kdo do mě nalil nějakej dryják, což by mě docela zajímalo, kdo to byl a teď sem necháte suverénně vpochodovat čtyři Smrtijedy. To pardon, ale na to vaše hlídání se můžu vysrat.“
„Takhle nemluv,“ krotil ho Remus, „My sme to nebyli. To vyčítej těm, který za to můžou.“
„Já taky neměl na mysli vás, ale celej ten váš skvělej Řád. Tak jako se o mě staráte vy, to bych dokázal i se zavázanejma očima a bez jedný ruky.“
„Nevysmívej se, Harry,“ pronesla absolutně klidně Elizabeth.
„Ale, Eliz, neříkej mi, že to nevidíš. Vždyť si vždycky musím poradit sám, jelikož ty vaše akce stojí za dvě věci. Docela by mě zajímalo, jak jste mohli do teďka přežít.“
„TAK A DOST,“ křikl Remus, „My tu, chlapče, nejsme jenom od toho, abychom tě hlídali pořád, když si hraješ na hrdinu. My jsme od toho, abychom bojovali proti Voldemortovi a to se nám poměrně dobře daří. To, že teď vytahuje drápky už není…“
„Počkej. Tys řek, že si hraju na hrdinu?“
„Přesně tak.“
„Tak podle tebe je to, že sem každýmu z vás, jak tu ste, už aspoň po třetí zachránil prdel hraní na hrdinu?“
„Takhle jsem to nemy…“
„Víte co? Seru na vás. Sem zvědavej, kdo vám bude zachraňovat k…“
Hned na to mu přilétla od Lupin facka, že se mu málem otočila hlava o 720°.
„Tímhle sis podepsal ortel, Lupine,“ sykl mu do tváře.
Následně si přivolal všechny věci, které v pokoji měl. Nutno uznat, že jich bylo opravdu poskromnu a s aristokratickým nádechem v chůzi se vydal ke dveřím.
„Harry?“ snažila se ho ještě zastavit Ginny.
„Nemůžeš odejít,“ konstatovala Hermiona.
„Tohohle všeho budete jednou litovat. To vám přísahám,“ pronesl hadím jazykem.
Hned poté se dveře rozletěly na milion kousků.
Harry nečekal ani vteřinu a aniž by se ohlédl, zmizel za první zatáčkou. Sešel po schodech do atria.
„Pane Pottere, co tady děláte? Nemáte být náhodou na lůžku?“ pokusil se jej otázkou zastavit jeden z léčitelů.
Mladý Potter na něj vůbec nereagoval, stejně tak jako na všepřítomné šeptání a v nemocničním prádel vyšel před budovu, odkud se přemístil. Velice nečekaně se objevil přímo před vchodem do Doupěte. Jako by to byl jeho dům, vzal za kliku a vstoupil. Okamžitě zamířil do svého, tedy spíše do Ronova pokoje. Bylo to poslední místo, kde se mohl cítit, tak nějak doma a zároveň první, kde ho budou ostatní hledat. Věděl to. Jen čekal, kdy a hlavně, kdo to bude. Lehl si na postel, ve které kdysi spával a tupě zíral do stropu. Aniž by se to zdálo, bylo do dosti vyčerpávající. Možná to bylo tím, že se ještě necítil plně ve své kůži nebo to bylo tím, že konečně mohl ležet v posteli „cizího přičinění“, jelikož jeho poslední pobyty na tomto nutném kusu nábytku byly poměrně vynucené, začala se mu klížit víčka. Chvíli tomu vzdoroval, jelikož si zrovna moc dvakrát nepřál, aby ho našli spícího, ale ta proklatá síla, která jej držela a odtahovala do říše spánku, byla daleko silnější.
„Jak si to vůbec představujete? Avada kedavra… kdo si myslíte, že ste? Dal jsem vám za úkol mi sem přivést Pottera… Avada kedavra… A vy my v klidu oznámíte, že i když ste měli jasnou výhodu, tak vám zase utekl?“
Harryho ten hlas probral stejně dobře, jako kdyby mu někdo praštil činely o sebe těsně vedle hlavy. Znal jej dobře. Daleko lépe, než by si přál jakýkoliv kouzelník. Nebyl to nikdo jiný, než Lord Voldemort. I když jej slyšel, oči mu nesloužily. Ne že by byl zase slepý, ale prostě jenom si nemohly tak rychle přivyknout na temnotu, která se rozprostírala kolem. Rozeznával obrysy předmětů i obrysy lidí, kteří byli osvětleni loučemi. Opět se nacházel ve Voldemortově sídle. Jelikož věděl, že jej nemůže nikdo vidět, docela v klidu si přešel až k Pánovi zla, aby měl co nejlepší výhled na odehrávající se situaci. A nebylo to zrovna nic pěkného. Kruh tvořený Smrtijedy značně prořídl, uprostřed něj leželo na podlaze šest evidentně mrtvých zakuklenců a mezi nimi klečely dva, kteří se třásly po celém těle.
„To si, sakra, říkáte Smrtijedi? Převeze vás jeden pitomej studentík. Vás. Třicet Smrtijedů. Koho to cvičím? Motáky? Vy máte bejt ti nejlepší. Kdokoliv ze Zmijozelu by to udělal líp než vy, břídilové.“
„Mistře, my za to nemůžeme. On. Pottere. On má obrovskou moc. Nevím, jak je to možné, ale je daleko silnější než kdy byl.“
„Ty se snad bojíš studenta? Sedmnáctiletého žáčka s nedokončenou školou?“
„Ne. Jistě že ne, pane. Ale jsme proti němu v nevýhodě.“
„Crucio,“ křikl Pán zla a Malfoy… však vy víte, „Lucie, nechtěj mě naštvat. V jaký proti němu máte bejt v nevýhodě. A abych snad nezapomněl, tak jsi ho mohl přivést okamžitě…“
„Odpusťte, mistře, ale on nás vraždí jednoho po druhém. Těžko proti němu zmůžeme něco, když jste nám poručil, abychom vám jej přivedly živého,“ přerušila ho Bella.
„Jak si vůbec dovoluješ,“ zahřměl Voldemort a Bella se rozplácla na jedné ze zdí, „Jak si můžeš dovolit mě přerušit. Crucio.“
Křik Smrtijedky rezonoval celou místností. Odrážel se od kamenných zdí a jakoby vůbec nechtěl utichnout. Putoval od jednoho koutu ke druhému, až to Harrymu drásalo uši. Trvalo to opravdu dlouho. Vypadalo to, jako by ji chtěl umučit. Vychutnával si to a nedával jí moc času na vydýchání.
„Tohle už NIKDY nedělej,“ doporučil jí tvrdě.
„Odpusťte, mistře. Už se to víckrát nestane.“
„To bych ti taky radil. Máš jenom štěstí, že mám pro tebe vymyšlen zcela jiný trest, než smrt,“ tímto skončil s Bellou a vracel se zpět mezi kruh svých věrných, „A co se týká tebe, Lucie. Slíbil jsem ti, že pokud mě zklameš, budeš si přát, abych tě zabil.“
„Ano, mistře.“
„A také jsem ti řekl, že toto je tvá poslední šance.“
„Ano, mistře.“
„Proto se tedy ptám, kde je Potter?“
„Utekl nám, pane.“
„A můžu vědět, proč vám utekl?“
„Byl silnější než…“
„Tohle už v životě neříkej. Ty sám jsi ho mohl přivést, místo toho, aby sis na něm vyléval svůj vztek.“
„Mistře, sám jsi nám přeci nařídil, přivést ho takřka nedotčeného. Nikdy bych si nedovolil…“
„Crucio. Někdy se ptám sám sebe, proč si nechávám Smrtijedy, kteří se mi opovažují lhát do očí. Asi bych tě měl zabít a měl bych o jednoho opovážlivce méně. Už mám ale pro tebe vymyšlen trest a tímto bych ti to jenom ulehčil.“
„Pane?“
„Přiveďte je,“ křikl Voldemort.
Chvíli bylo ticho, že by byl slyšel spadnou špendlík, ale pak se těžké ebenové dveře otevřely a do nich vstoupil muž. Na první pohled z něj vyzařovala obrovská energie a síla. Byl oděn v černý plášť, ale bez kapuci. Tudíž si jej mohl kdokoliv prohlédnout. Byl vyšší, hubené postavy, měl protáhlý obličej, s velice výraznou bradou, jasné modré oči, dlouhé, rovné vlasy a neupravovaný plnovous, který mu sahalo do půlky hrudníku. Budil ovšem na výsost charismatického člověka. Jakmile vstoupil a byl uzřen Smrtijedy, ženské osazenstvo zničeho nic vzrušeně vydechlo. Jinak by se Smrtijedům, ale z očí dal vyčíst strach a čistá hrůza. Za příchozím se ve vzduchu vznášely dvě omráčené postavy. Z dálky je šlo špatně poznat, ale čím se dostávaly blíže, tím to bylo snazší a snazší.
„Děkuji, Gregori,“ pronesl Voldemort a Harry z toho málem spadnul na zadek.
„Cože? Slyším dobře? Voldemort a děkovat? – Ty vole, mě se to taky nezdá. Neměl sem náhodou vlčí šum? – Tak to bychom ho museli mít oba dva nejednou a to se mi zdá nepravděpodobný. – Z toho vyplívá, že to muselo bejt skutečný. – Evidentně – Ty vole, tak z toho nebudu dneska spát.“
Muž na to jen kývnul, nechal postavy spadnout na tvrdou podlahu a odešel stejně rychle, jako přišel. Pán zla je pohybem ruky probudil.
„Teď přichází na řadu tvůj trest, Lucie. Nechal jsem ti sem přinést zbytek rodiny, tak doufám, že jsi mi vděčný?“
Malfoy starší jen vyděšeně pozoroval svou manželku a jediného syna.
„Nic neslyším, Lucie.“
„Jsem vám vděčný, pane.“
„Teď je to lepší. Říkal jsem ti, ale to bych se dnes již opakoval,“ řekl Voldemort sarkasticky a jasným pobaveným tónem v záhlaví hlasu, „Vyber si. Jednoho z nich nebo zabiju já tebe a to tou nejhorší smrtí, jakou si dokážeš představit.“
„Mi… mi… mistře, to… to nemyslíte vážně?“
„Sám víš, že nežertuji.“
„Ale… ale tohle je má rodina. J… jak si mám mezi nimi vybrat?“
„Buď si vybereš nebo vás zabiju všechny. Je mi to jedno. Ale ujišťuji tě, že ty budeš ten poslední.“
Pak bylo ticho. Vteřiny se táhly jako hodiny a minuty jako dny. Ticho a nezávidění hodná Situace Malfoye staršího, byla zažraná snad v každém koutu. Nikdo ani nedutal. Jako by si nedovolil přerušit jeho myšlenkové pochody.
Po asi deseti minutách, vytáhl Lucius z hábitu hůlku a aniž by na někoho ze své rodiny mířil, jako by snad chtěl budoucí oběť ušetřit čekání na smrt, křikl: „Avada kedavra.“
S poslední slabikou obrátil hůlku na svou manželku. Zelený kužel ji během vteřiny narazil do těla a ona padla k zemi bez sebemenších známek života. Mladý Malfoy se podíval nejdřív na zničený výraz otce a poté se zahleděl do matčiných prázdných očí. Aniž by to bylo zvykem, začala mu po tvář téct slza. Nejdřív jedna, poté druhá, třetí, čtvrtá, pátá…
„Tak jsi se zachránil, Lucie. Musím uznat, že jsem toto čekal,“ řekl pobaveně Voldemort.
Dále už Harry nic neslyšel a ani neviděl, jelikož jej něčí jemný dotek na tváři vrátil zpět do říše bdělých.
„Vstávej ospalče?“ probudil ho zcela Ginnin hlas.
„Proč mě budíš?“
„No, řekla jsem si, že bys možná mohl chtít něco k jídlu, třeba oběd.“
„Cože? Oběd? To jsem jako spal tak dlouho?“
„Když jsme se vrátili, našli jsme tě tu. Nikoho z nás nenapadlo, abychom tě budili. Ale když jsi se neprobral ani dneska ráno…“
„Tím mi jako chceš říct, že jsem prospal celý den?“
„Tak nějak. Z nemocnice jsi utekl včera po poledni.“
„Já neutekl.“
„To vykládej ale Removi.“
„No, to si piš, že na to jdu hned.“
„Nevykládej si to nějak špatně, ale to by nebyl moc dvakrát dobrej nápad.“
„A mohl bych vědět proč?“
„No… Protože Remus celou dobu zuří a vypadá, že tě při první příležitosti usmaží nějakou kletbou.“
„Aha.“
„Tak tam prosím tě nechoď.“
„A to mám jako celou dobu bejt tady, dokud neodejde?“
„Ne, ale jenom do zítřka. Zítra se totiž jede do Bradavic?“
„Proč tak brzo? To si chce Hermiona naučit nějaký věci i o prázdninách?“
„Harry, nechci tě frustrovat, ale škola začíná už zítra.“
„Počkej, počkej… Ty mi chceš tímhle naznačit, že z celého srpna si pamatuji jenom několik dní?“
Dívka mu na to jen přikývla.
„A kolik dní jsem byl mimo naposledy?“
„Hodně. Léčitelé už nad tebou několikrát zlomili hůl. Prý si neměl šanci to přežít.“
„Jak vidíš, tak přežil.“
„Nemáš ani tušení, jaký jsem o tebe měla strach.“
„Já myslím, že to vím moc dobře. Stejný jako já o tebe,“ oznámil Harry, posadil se na posteli a pokusil se změnit téma, „Dostali jste už dopisy ze školy?“
„Jo. Přinesla nám je McGonagallová osobně. Dokonce jeden i pro tebe.“
„Ta si nedá pokoj. Vždyť to každý ví, že se tam nevrátím.“
„Prý s tebou máme ještě zkusit promluvit.“
„Tak to ani nezkoušejte.“
„Zaslechla jsem Rema, jak říkal, že do Bradavic půjdeš, i kdyby tě tam měl dotáhnout.“
„Ať to chlapec ani nezkouší.“
„Co máš v plánu?“
„Já nic. Ale on asi jo.“
„Tak o tom nic nevím.“
„Divil bych se, kdyby jo. Znáš ho. Děsnej tajnůstkář.“
„Měla bych ti asi donést něco k jídlu,“ zakončila Ginny, „A prosím tě. Nevycházej z pokoje. Pokud by někdo z Řádu zjistil, že jsi vzhůru… Nechtěla bych být u toho.“
A Harry osaměl.
Celý zbytek dne mu uběhl celkem rychle. Odpočíval a sbíral síly, jelikož jej poměrně dost vyčerpaly minulé dny. Ginnina pravidla o vycházení se držel zuby nehty. Nechtěl způsobit rozruch, který by jeho přítomnost v jiných částech domu, než byl zrovna tento pokoj, spolehlivě vyvolal. Divil se, že zde neviděl Rona, ale jak mu bylo od Ginny, která mu dělala společnost jak jen to šlo, řečeno, celý den jej a Hermionu neviděla. Musel uznat, že jim to spolu docela slušelo, i když ho okamžitě bodlo u srdce, jakmile je viděl spolu. Jeho láska k Ginny byla sice neochvějná, ale musel uznat, že Ronovi záviděl. Záviděl mu její… ne. Co nejrychleji zahnal podobné myšlenky a pokusil se myslet na něco daleko cudnějšího. Nedělal prakticky vůbec nic. Jenom ležel v posteli nebo se díval z okna. Prostě činnosti, které jej minimálně vyčerpávaly. V momentě, kdy ale Ginny odešla na večeři, se rozhodl aspoň lehce se hodit do pucu. Proto se co nejrychleji a nejtišeji to šlo odsunul do koupelny. Hned ji zabezpečil proti odposlouchávání a pustil na sebe očistný proud vody. Nezdržel se však dlouho a již za pár okamžiků vycházel, zakryt pouze ručníkem kolem pasu.
„…do mého pokoje?“
„Rone, prostě dneska budeš spát u Hermiony. Myslím si, že jí to moc vadit nebude, že?“
„Proč by mi to taky mělo vadit.“
„Tímhle jako chceš říct, že už nespí?“ zajímal se Ron.
„A proč by jako neměl spát?“ opáčila Ginny polohlasně.
„No, že se tak zajímáš, aby tam nikdo nevstupoval a navíc, nemysli si, že jsme si tě nevšimli, jak pořád nosíš jídlo z kuchyně. Pochybuji o tom, že bys toho tolik snědla sama a ještě víc pochybuji o tom, že si děláš zásoby na velký zimní spánek.“
„Ale… ale já…“
To už ale Harry vylezl ze stínů: „Kdo že to už nespí?“
„Harry?“ podivila se Hermiona, ale jak jí padl zrak na jeho oblečení, přelétl jí přes tváře stín růměnce .
„Ne tak nahlas. Nechci, aby to někdo věděl.“
„A to jsi nám to nemohl říct, kámo?“
„Rone, o tomhle si promluvíme zítra ve vlaku…“
„Tím chceš říct, že se s námi vracíš do školy,“ vykřikla nadšeně Ginny a málem upustila tác s jídlem.
„Ne, ale pojedu s vámi tam a pak hned co nejrychleji zpátky.“
„Není to ale ztráta času?“ nechápal Ron.
„Já si nebudu dávat turistickou exkursi po anglických hradech a zámcích. Kdyby se něco stalo, tak tam chci být a pokusit se vám nějak pomoct.“
„Harry, do vlaku se nejde nijak přemístit, tudíž na něj Smrtijedi jenom těžko zaútočí,“ vyvracela Hermiona.
„Pamatuješ na Ústředí?“
„Na to asi nezapomenu.“
„Taky se říkalo, že se tam nikdo nepovolaný nemůže dostat a pak zčista jasna zaťukali na dveře Smrijedi.“
„To je něco jiného. Tenkrát někdo zradil, ale pochy…“
„Oni si vždycky najdou způsob, jak dosáhnout toho co chtějí.“
„Harry, možná by nebylo…“
„Samozřejmě, Ginny,“ přerušil ji mladý Potter, „Jestli mě teď omluvíte, jak jsem říkal, nechci být nikým viděn. Slibuji, že zítra vám ve vlaku všechno řeknu.“
A s těmito slovy zmizel v Ronově pokoji. Ginny s tácem hned za ním.
„To má znamenat, že jako dneska budou spát spolu?“ nevěřil svým očím Ron.
„Miláčku, myslím, že je to víc než jasné,“ odpověděla mu hned Hermiona.
„Ale je to moje sestra. Nemůže…“
„A to bys chtěl, aby se tě chodil ptát, jestli s ní může něco mít?“
„To ne, ale…“
„Uklidni se. Můžeš si být jistý, že Harry by jí nikdy neublížil.“
„Já sem ale o ublížení nic neříkal.“
„Ronalde, do tohohle jim nemůžeš zasahovat. Je to jejich soukromý život. A nechtěla bych vidět Harryho reakci na to, kdybys mu kvůli tomu dělal kázání.“
Chlapec, který přežil, si, jakmile se zavřeli dveře, vzal tác s jídlem, ze kterého se na něj tentokrát usmíval ham’n‘eggs a pár toastů, letmo políbil Ginny a usedl ke stolu. Jídlo do sebe opravdu naházel, protože jinak se tomu stylu ani říct nedalo. Byl opravdu velice hladový, jelikož zbytek od oběda, který mu zrzka donesla moc jeho žaludek neupokojil. Toto bylo daleko lepší.
„Chutnalo?“ otázala se lehce nervózně Ginny.
„Vynikající. Tos dělala sama?“
Dívka mu na to přikývla.
„Je vidět, že jsi se toho naučila hodně.“
„Díky,“ pípla zrzka.
„Děje se něco?“
„Ne, proč?“
„Že jsi taková nervózní.“
„To se ti asi jenom zdá,“ zalhala Ginny, popadla prázdný tác a spěšně odešla.
A Harry opět osaměl. Vstal tedy a došel ke svému kufru. Chvíli se v něm hrabal, něž našel to, co potřeboval. Bleskově se nasoukal do nějakého oblečení a pohodlně se rozvalil na posteli. Nechtěl spát. Pouze odpočíval a pokoušel si pročistit hlavu od všech událostí, které jej v poslední době potkaly. Po chvíli, byl již tak přeležen, že vstal a otevřel okno. Do místností hned vlétl vlahý, srpnový vzduch. Harry si stoupl k oknu a zahleděl se na nebe. Mohlo být tak půl deváté, ale díky nebi bez mráčků byly hvězdy nádherně vidět. Tímto způsobem se dokázal perfektně odreagovat. Toto dělal u strýce a tety v nocích, kdy nemohl zamhouřit oka. Celé ty noci, kdy přemýšlel na tím, proč se to všechno muselo stát zrovna jemu, proč zemřely jeho rodiče, kmotr a v neposlední řadě i jeho děd, proseděl u otevřeného okna a sledoval hvězdy, jak si miliardy světelných let daleko bezstarostně blikají a nemají ponětí o tom, co sužovalo jeho srdce. Neměly ponětí vůbec o ničem. Někdy si přál být jako ony. Aby jej minul vlastní osud, který mu předpověděla jedna šílená profesorka, ještě šílenější věštbou.
„Ehm, Ehm,“ ozvalo se mu za zády a vytrhlo jej tak z myšlenkových pochodů.
Otočil se za zvukem a málem mu vypadly oči z důlků. Mezi dveřmi stála dívka v bílé saténové noční košili s rozpuštěnými rudými vlasy. Nemohlo být pochyb o tom, že je to jeho Ginny. Lehce za sebou zavřela dveře a sebevědomým krokem došla ke zkoprnělému Harrymu. Ten se nezmohl ani na slovo. Jen jí pozoroval nevěřícným pohledem.
„Vypadáš nádherně,“ vydralo se mu z úst.
„Díky.“
V tuto chvíli byla na Ginny ještě markantněji znát její nervozita a lehký třes hlasu.
„Děje se něco?“ neodpustil si Harry otázku, na kterou dříve nedostal odpověď.
„Mělo by?“
„Já nevím, připadáš mi strašně nervózní.“
Jako by se v tu chvíli něco zlomilo, spustila zrzka ze sebe jedním pohybem noční košili a stála tak před Harrym v celé své kráse.
„Víš… říká se… nevím, kdy tě, po tom co nastoupím do Bradavic, zase uvidím, tak… tak bych ti… chtěla bych…“
Od dalších slov ji umlčela Harryho dlaň, která jí přejela přes tvář. Následně pár pohyby zabezpečil místnost proti odposlouchávání, popadl Ginny do náruče a opatrně ji položil na lože. Byl to nádherný pohled. Nikdy v životě nic tak krásného neviděl. Vlastně ji už takhle viděl na Ústředí, ale tenkrát na to neměl ani čas a ani odpovídající osvětlení. O zlomek vteřiny později se kolem celého pokoje rozvěsily po stěnách zapálené pochodně. Takže mohl vidět každé zakřivení jejího těla, každý záchvěv jejího úsměvu. Nechtěl se na ni vrhnout jako hladový vlčák. On by si sice užil, ale Ginny by nejspíš přišla zkrátka. A to nechtěl. Viděl v jejích očích nedočkavost, ale i jisté obavy a ty potřeboval přetvořit na vášeň a rozkoš. Začal ji proto zahrnovat polibky. Vroucími horkými polibky. Nejdřív na rty, kde mu je ochotně oplácela, poté přešel na velice citlivé ušní lalůčky. Následně zasypával polibky její štíhlý, labutí krk. Pak dorazil k tyčícím se horským kopcům na její hrudi. Zastavil se u nich hodně dlouho. Musel ji dostat do patřičného varu, než mohl jít dál. Začal tudíž zkoumat každičký kousek tohoto pohoří. Hrál si s nimi, líbal je a skutečně za několik okamžiků jí pod tíhou jeho doteků z úst začaly vycházet roztoužené steny. To bylo to správné znamení, aby ve své průzkumné expedici sestoupil do nížin. Sjížděl prsty dolů a obkresloval tak siluetu jejího nádherného těla, které mu pod doteky roztávalo, jako čerstvý prašan na letním slunci. Věděl, co dělat v takové situaci, a proto okamžitě zamířil k jejímu pokladu. Z předchozí zkušenosti již lehce rozpoznal, co Ginny dělá dobře, a proto se nepokoušel o nic nového, ale rovnou vsadil na toho nejlepšího koně. Začal ji nejdřív pomalu, lehce a jemně, tak že se jí skoro nedotýkal, zpracovávat jazykem. Za okamžik pokračoval již daleko důkladněji a sebevědoměji, jelikož odpovědi, které vydávalo její tělo byly jednoznačné. Začal ji zkoumat dvěma prsty, jazykem zajížděl jak to jen nejhlouběji šlo. A jakmile se mu Ginny začala lehce kroutit „pod rukama“, zaměřil svou pozornost na onu perlu, která ho celou dobu vábila svou schopností rychle ji přivést orgasmu a také toho ihned využil. Zabýval se jí jen chvíli a už cítil stahy Ginninyho těla a tudíž blížící se vyvrcholení, které na sebe nedalo dlouho čekat. I v tomto stavu neustále pokračoval se svou prací. Nenechával ji ani chvíli vydechnout a tím dával jejímu orgasmu zatím nepoznanou výšku a rozměr. Když už jen ležela na posteli a zhluboka oddychovala, přistoupil k tomu, kvůli čemu byla tato noc stvořena. Počkal, až bude Ginny „schopna vnímat“. Ta mu za několik okamžiků pomohla sundat veškeré oblečení a začala si hrát s jeho „nástrojem“. Harry ji však jemně zatlačil na ramena. Dívka jej pochopila a lehla si zpět. Mladý Potter jí jemně roztáhl stehna a přiložil „svůj nástroj“ ke vchodu do „jeskyně poznání“.
Před tím, než vstoupil jej zarazil Ginnin hlas: „Harry… víš, já…“
„Já vím,“ konstatoval jednoduše, protože při jejich hrátkách sám poznal, že je ještě panna.
Měla v očích vepsány obavy, které šlo rozehnat pouze jediným způsobem. Sice ne moc šetrným, ale za to tím nejpříjemnějším. Jedním pohybem pánví se dostal na onu překážku, která tyto obavy způsobovala. Políbil dívku, aby ji snad utěšil a ona jej zase objala jak rukama, tak i nohama. Pak prudce přirazil. Odpovědí mu bylo malé syknutí z jejích úst a hned poté nehty, které se mu dosti bolestivě zaryly do zad. Nechtěl dát na sobě znát, že mu to bylo nepříjemné, protože pro Ginny to bylo nepříjemnější daleko více. Takto setrvali několik okamžiků, dokud neucítil, jak její sevření slábne a stisk nehtů povoluje. Pohladil ji po vlasech, políbil na špičku nosu a začal jemně a pomalu přirážet. Nerozjížděl nic, dokud mu sama nedá najevo, že jí to je příjemné. Nemusel ovšem dlouho čekat. První Ginniny přírazy následovaly poměrně rychle, proto se „do toho pořádně obul“. Nejdřív to byly dlouhé a pomalé přírazy, které byly následně střídány krátkými a rychlými, ale nikdy ne tak, aby to nemělo rytmus, nebo aby dokonce musel zastavit. Této osudové chyby se chtěl vyvarovat. Šlo mu to poměrně dobře. Pohrával si přitom s jejími ňadry, ať už to byla v jakékoliv poloze, jelikož jak řekl jeden mudrc „Jestliže chcete zabít sex, neměňte polohy a jděte na věc bez předehry, jako hladoví psi.“. Sám se divil, v jakou se Ginny proměnila milenku. Vsadil by boty, že bude jenom bezvládně ležet na posteli, ale opak byl pravdou. Jako by to snad ani nebyl její první sex. Evidentně znala nejen své tělo, ale bylo mu záhadou i tělo jeho. Její ručky šmátraly, byly všude tam, kde bylo potřeba něco „přidržet, nebo vzít do ruky“. Po asi deseti minutách, které jim připadaly jako věčnost, jelikož čas opět ukázal, jak je relativní, se oba dva prohnuly ve vlně orgasmu, u Ginny to nebyl ani zdaleka první, spadly zpocení a vyčerpaní na lůžko.
Ráno sluneční paprsky, které do pokoje proudily otevřeným oknem, vzbudily Harryho jako prvního.
„To byl zase jenom sen?“ zeptal se sám sebe, mnouc si oči.
Když se ovšem chtěl zvednout, bránilo mu v tom záhadné břemeno.
„Ok, tak to sen nebyl,“ poznamenal s úsměvem na rtu a vrátil se do lehu, aby tu nádheru neprobudil.
Ležel tak ještě pěkně dlouho a vychutnával si Ginninu přítomnost, kterou mu měli v úmyslu za pár hodin sebrat. Tuto idylku narušovalo je zrzčino občasné zasténání, které pokaždé Harryho rozzářilo.
Jak se tak na ní díval, vypustil do světa jednu ze svých myšlenek: „Hm… Jak tak na to koukám, myslím, že by po ránu bodlo ještě jedno číslo.“
„Tobě to včera, tedy vlastně dneska nestačilo?“ pronesla Ginny, která již evidentně nespala, „Dobré ráno.“
„No sice ne moc dobrý, ale díky.“
„Něco se ti snad na včerejšku nelíbilo?“ dloubla do něj dívka.
„Tos řekla ty. Já jenom, že za pár hodin se sebereš a já tě uvidím nejdřív o Vánocích.“
„Máme všichni přijet na bráchovu a Fleuřinu svatbu, tak mě uvidíš trošku dřív.“
„A to má být kdy?“
„Přesně v den Všech svatých. Co ti ale bude bránit v tom, abys za mnou do Bradavic jezdil?“
„Nic, ale sama víš, co mě čeká. Takže tohle ti slíbit nebudu moct.“
Ginny na něj udělala psí oči.
„Prosím tě, tohle ne. Víš, že po tom ti slíbím všechno.“
„Právě proto to dělám.“
„Jsi strašná mrcha,“ konstatoval Harry.
„Já vím,“ opáčila dívka.
Než se Mladík stačil nadát, už mu zrzka vesela seděla na hrudi.
„Říkal jsem to. Jsi mrcha.“
Jakmile to dořekl, na oko se urazila.
„Ginny?“
Žádná odpověď.
„Ginny?“
Ale mělo to asi takový efekt, jako střílet vzduchovkou na rozjetý vlak.
„Nemluvím s tebou,“ oznámila zrzka s pohledem upřeným ke stěně.
„Jo, tak ona se mnou mladá dáma nemluví. No dobře,“ a začal ji lechtat všude, kam jen dosáhl.
Pár sekund to s ní nic nedělalo, ale pak se s salvou smíchu zhroutila vedle něho.
„Ha… Har… Harry, ne… ne… nech toho.“
„Cože? Tady na druhé straně není slyšet?“ dobíral si ji.
„Vžd… vždyť… vzbu… vz… vzbudíš celý… celý dům.“
„Já ne, to ty… budeš teda už hodná?“
„Jo… jo už budu.“
Jako by mávnul hůlkou, Harry přestal.
„To bylo od tebe zákeřné.“
„Ty jsi si začala.“
„Já sem si nezačala.“
„Ale začala.“
„Ne.“
„Ale jo.
„Ale ne.“
Mladý Potter na to zareagoval trochu jinak. Rychle si ji přitáhl a políbil jí. Ginny vůbec neprotestovala, spíš naopak. Vrátila se do své předchozí pozice, to jest sedíc obkročmo Harrymu na hrudi a…
„Ginny, už je nejvyšší čas. Auta tu budou…“
Oni milenci náhle zkameněli. Ne doslova samozřejmě.
„Gin… Gin… já sem vás… pardon, že vás ruším, ale…“
To si už ale, jak Harry, tak i Ginny všimli poměrně důležitého problému. Jelikož při svých předchozích hrátkách ze sebe nějakým nedopatřením shodili peřinu, tak se teď na příchozího usmívala dvě nahá těla. Jejich společenské faux pass se pokusila zachránit zrzka, které se náhle v dlani objevila ona peřina, která ještě před zlomkem sekundy ležela dobrý metr a půl od nich a hned do ní zabalila jak sebe, tak si Harryho.
„Kdo to…“ začal Chlapec, který přežil, ale jakmile uzřel viníka, pokračoval nepatrně ostřeji, „Sakra, Hermiono, klepání ti nic neříká nebo co?“
„Odpusťte, já sem nechtěla…“
„To vidím. Tak příště, až budeš zase tak hodná a poctíš nás svojí návštěvou, tak zaklep nebo, pokud klepat chtít nebudeš, tak aspoň na nás nečum jako na něco, cos v životě neviděla. Jasný?“
„Ale já vážně nechtěla…“
„Jasný?!“
„Ano.“
„Díky. Proč si tedy vlastně přišla?“
„Už ji nech být, zlato,“ zastala se jí Ginny, „Jsi hodná, Hermiono, že jsi mi to přišla říct.“
Dívka mezi dveřmi jen kývla a odešla.
„Harry, neříkám, že nejsem naštvaná, ale tímhle svým výstupem jsi musel zburcovat celý dům.“
„Já vím. Mě jenom vytočil ten její přístup. Jak by se jí líbilo, kdybych jenom tak vtrhnul k ní do pokoje já.“
„Chápu tě. Pokud sem ale někdo přijde, tak asi těžko mu budeš zrovna teď vysvětlovat, jak to že si vzhůru a jak to, že sem tady spala celou noc.“
„Mě je jedno, co na to řeknou ostatní.“
„Mě taky. Pochop ovšem, že po tom, co jsi proved v nemocnici…“
„Neměli by moc radost.“
„Přesně,“ zakončila Ginny, „Každopádně, já si teď budu muset jít připravit poslední věci.“
„A co jsi jako dělala celej včerejšek?“
„Víš… něco si musím připravit teď.“
Pak se k němu natáhla a lehce ho políbila: „Slibuješ, že budeš ve vlaku?“
„Slibuju. Neznám žádnej důvod, kterej by mi v tom mohl zabránit.“
„Budu se těšit,“ s těmito slovy se nasoukala do noční košile a vyplížila se ven.
A měl evidentně štěstí, protože jediný, kdo vstoupil, byl Ron, který si přišel naházet věci do kufru, protože předtím na to vůbec neměl čas a samozřejmě jej nezapomněl propíchnout pohledem. Jinak nikdo jiný těmi dveřmi neprošel. Když zaslechl motor automobilů, následné pokřikování paní Weasleyové a poté opět zvuk motorů, vydal se do kuchyně, kde do sebe naházel nějaké toasty, které zbyly na stole, skočil si do koupelny trochu se upravit. Následně zamířil do pokoje, kde měl v plánu si obléci něco více reprezentativního. Vyházel celý kufr, než našel to, co potřeboval. Jedny černé kalhoty, černou košili a plášť stejné barvy. Toto oblečení se jednoho dne objevilo v jeho skříni na Ústředí a padlo mu jako ulité. Neměl proto žádný důvod jej nenosit. A navíc černá se mu začala líbit čím dál tím více, pro svou eleganci. Ani se nedivil Malfoyovi, že ho nikdy neviděl chodit v ničem jiném. Pak si ještě několikrát prohrábl neposedné vlasy, zkontroloval hodiny, a když zjistil, že je nejvyšší čas vypadnout, vyšel před dům, a aniž by bral do úvahy to, že ještě nesložil zkoušky, se přemístil. Objevil se v jedné tmavé, zapadlé uličce vedle nádraží, kam oko mudly nemohlo nikdy dohlédnout. Trochu hýbl kostrou, protože neměl dvakrát v úmyslu porušit slib, který Ginny dal. Přepážkou prošel za minutu jedenáct. Věděl, co bude následovat, a i když se tomu pokoušel nějak vyhnout, nepodařilo se. Jakmile se totiž dostal na peron, aniž by tomu nějak chtěl, zaměřila se na něj pozornost všech lidí, které doprovázeli jeho přátele.
„Pottere, co tu děláte?“ křikl na něj Moody
„Sakra, Harry, vždyť ty tu nemáš být,“ přitakal hned Remus.
„Pottere, vy si z nás děláte srandu, ne?“
Ale těchto slov si nevšímal. Teď již na něj totiž civělo celé nástupiště, a protože chtěl zachovat taky nějaké dekorum, radši jim jen kývl na pozdrav a dále si jich nevšímal. Jako by si snad nastavil dopředu, šel svým starým známým typem chůze, ne tím aristokratickým a povýšeným, který v poslední době velice rád používal v přítomnosti někoho, kdo si na něm chtěl vylívat svou zlost. K uším mu dolehly vzrušené hlasy malých dětí, když jej viděli z okýnek vlaku, kamarádské pozdravy spolužáků z koleje, ale také dívek snad z celé školy. Hlasy těch, které očekával však neslyšel. S houkáním vlaku došel k prvnímu vagonu pro žáky, jelikož měl v úmyslu své přátelé hledat od prefektského směrem zpět, neboť vsázel na to, že Hermiona bude jedna z těch „šťastlivců“, kteří budou tu pravomoc komandovat všechny studenty. Vydal se tedy na cestu. Nahlížel do všech kupé, ale nic. Štěstí se na něj urodilo až v pátém vagónu, kde uviděl Ginninu hlavu, jak se rozhlíží na všechny strany, ale zřejmě jej neviděla, protože za malou chvíli zalezla zpět kupé. Přidal tedy trochu na rychlosti a za pár okamžiků stál za dveřmi.
„Jak to, že tu není. Měl by tu přeci dávno být. Slíbil to,“ hořekovala zrovna zrzka.
Uvnitř krom Rona, Ginny a Hermiony nebyl nikdo a to bylo jedině dobře, kvůli tomu, co měl v plánu probírat.
„Kdo že tu není?“ neodpustil si jadrnou poznámku a zaplul k ostatním.
„No to je dost,“ utrhla se hned na něj Ginny.
„Taky tě rád vidím, zlato,“ řekl pobaveně Harry a sednul si na volné místo vedle ní.
„Kde jsi byl takovou dobu?“
„Jelikož jste mi nedali nijak vědět, kde jste, tak sem musel prohledávat celej vlak.“
„Ale tys na nástupišti nebyl.“
„Byl sem tam. Jenom sem přišel na poslední chvíli, abych se vyhnul řečem našich milovaných členů Řádu.“
„Ehm, ehm,“ přerušila je Hermiona.
„Vás taky rád vidím.“
„No, sluší ti to.“
„Díky.“
„Jak na to koukám, tak si změnil šatník, co?“ otázala se Ginny, bez sebemenšího náznaku zloby.
„Jo. Budu si muset takových maličkostí koupit víc. Já si myslím, že to vypadá dobře, ne?“ „Úplně jako Malfoy,“ ucedil ledově Ron a bylo na něm vidět, že v sobě dusí pěknou dávku vzteku.
„Copak ti zase přelétlo přes nos?“
„Mně vůbec nic.“
„To je jedině dobře, protože nemám náladu se tu s vámi hádat, bude to asi na hodně dlouho, co se neuvidíme, tak proč bychom se měli hádat?“
„Tady de o to, že spíš s mojí sestrou,“ vybuchl Ron.
„Co... c… c… cože?“ vykoktal překvapeně Harry.
„Jo, slyšel si dobře.“
Následně se mladý Potter rozesmál na celé kolo.
„Něco je ti k smíchu?“ utrhl se na něj zrzek.
„Jo,“ zajíkal se smíchy Chlapec, který přežil, „Já… čekal jsem to. Dokonce bych si vsadil, že to bude první věc, kterou mi řekneš.“
Hned poté se začala smát i Ginny a Hermiona.
„Co je tak směšného na tom, že mám strach o svou sestru?“
„Ronalde, myslím, že v tomto případě, není strach na místě,“ pokoušela se ho uklidnit Hermiona.
„Bratříčku, nejdřív by ses spíš měl ptát mě, jestli mi to bylo nepříjemný, jestli mě k tomu Harry nenutil a podobně. Hlavně nedělat tyhle tvoje ukvapený závěry.“
„A bylo ti to nepříjemný?“
„Ronalde, tohle snad nemyslíš vážně?“ nevěřila svým uším Hermiona, „Jak tě mohlo vůbec napadnou se na tohle zeptat.“
„Ty vole, má tenhle člověk v sobě aspoň trochu taktu? Chápe vůbec tyhle věci? – Já nevím, ale jak už sem jednou slyšel, tak je citově chápavý jako pařez nebo tak nějak to bylo. – Takže frigidní. – To si řekl ty.“
„To tě nemusí zajímat,“ okřikla svého bratra Ginny, „Ty budeš ten poslední, s kterým se budu na tohle téma bavit a už úplně ten nejposlednější, kdo mi bude říkat, s kým se mám milovat a s kým ne.“
„Já mám o tebe jenom strach.“
„Tak ho neměj,“ doporučil mu Harry, „Ale vážně. Gin má v tomhle absolutně pravdu. Měli sme snad někdy něco proti tomu, že spíš s Hermionou?“
Právě zmiňovaná dívka se na něj podívala, jako by právě prozradil několik tisíc let staré tajemství.
„A, Hermi, řekni ještě, že to není pravda.“
„Já… no víš… my…“
„Nech to, prosím tě, bejt. Dovol nám žít v naději, že večery, když ste spolu, trávíte čtením literatury světových autorů.“
„Ale myslím, že jsi nám neslíbil debatu na téma naší včerejší noci, Harry,“ zakončila tento stupidní rozhovor Ginny.
„Já vím. Když ale Ron začal…“
„A taky už skončil. Myslím, že všem je jasné, že nás už nechá na pokoji a nebude to dál rozmazávat.“
„Co tedy chcete vědět?“ započal Harry novou kapitolu jejich cesty.
„Všechno.“
„To jsem už slyšel v nemocnici.“
„Ale my chceme vážně slyšet všechno,“ upřesnila Hermiona.
„Kde mám podle tebe začít?“
„Začni tam, jak jsi se dostal z té stáze.“
„Aha, a chcete slyšet celou nebo kratší verzi?“
„Pokud bys byl tak hodny, tak radši tu celou.“
„Dobře, tak si dejte něco k jídlu, nalijte si pití a já začnu. Za celou tu dobu, co jsem byl ve stázi, si pamatuji pouze pár věcí. Jedna z nich byla návštěva u nějaké osoby. Byla to tmavá místnost, pouze louče na stěnách. Ta mi řekla, že přede mnou jsou ještě dvě zkoušky. Nic jiného jsem se od ní nedozvěděl.“
„A kdo byla ta postava?“ přerušila jej Ginny.
„Nevím. Když jsem se přiblížil, abych se jí podíval do tváře, tak mě odmrštil nějaký štít, ale to jsem odbočil. Pak jsem se nějak ocitl u Voldemorta, kde jsem slyšel, že vás chce přepadnout…“
A tímto stylem jim převyprávěl vše. Od úniku ze stáze až po probrání se v Doupěti. Cesta jim utíkala celkem příjemně. Pokud zrovna Harry necukroval s Ginny, tak hrál s Ronem kouzelnické šachy nebo hromadně Řachtavého Petra. Nic nemohlo tuto atmosféru zničit. A když ve tři čtvrtě cesty někdo vzal za kliku.
„Tady jste,“ rozlehl se kupém hlas, který neodmyslitelně patřil Nevillovi Longbottomovi.
V závěsu za ním se táhla Luna Lovegoodová a jejich spojené ruce mluvily za vše.
„Copak, Neville, že máš takový šťastný výraz? Neviděl sem ho u tebe už hodně dlouho,“ zahájil Ron konverzaci, která pro všechny přítomné měla jen jeden možný konec.
„Já… Nevím, jak bych vám to měl říct. Prostě se stalo něco neskutečného.“
„Tak nás nenapínej a do toho,“ vyzval jej Harry.
„Moje rodiče. Šli jsme je s babičkou navštívit, ale oni tam nebyli. Tak jsme se chvíli hádali s léčiteli, než si nás všimnul Remus Lupin. Náš bývalý učitel. Pamatujete si na něj?“
Všichni mu sborově přitakali. Aby také Lupina neznali, že.
„No a on nás vzal do nějakého domu, který jsem v životě neviděl. Byl podivně temný a ponurý. Šel z něj strach. Doprovodil nás do jedné místnosti, a že prý máme zaklepat na dveře. Sám ale zmizel. Čekal jsem, že se stane něco strašného. Hůlku jsem u sebe neměl, tak jsem si nebyl jistý. Když jsem ale otevřel dveře… byly tam moji rodiče. Já jsem nemohl uvěřit vlastním očím, když se matka zvedla, přiběhla ke mně a objala mě.“
„Tím chceš říct, že jsou zdraví?“ hrál blbého Harry.
„Ano. Pak se tam náhle objevil pan Lupin. Řekl mi všechno, jak to bylo. Že prý se u nich jednou objevil nějaký záhadný kouzelník, který je vyléčil. Že jenom mávl rukou a oni se uzdravili.“
„To je přeci skvělé,“ křikla Hermiona a jala se ho obejmout.
„Já jenom bych chtěl potkat toho, kdo je vyléčil. Udělal bych všechno na světě, abych ho mohl potkat. Vrátil mi to nejcennější, co mohl. Nikdy mu to nezapomenu.“
Náhle vlak prudce zastavil a světla zhasla.
„A je to tady,“ oznámil Harry a vylezl na chodbu.
Naskytl se mu obraz, který jej neuvěřitelně děsil. Nad prvním vagónem se vznášelo znamení zla.
„Pane bože,“ uteklo mu z úst, „Já to věděl.“
Pak se s úplně bílou tváří vrátil do kupé.
„Co se stalo?“ Byla první otázka, kterou jej zrzka zasypala.
„Rone, je mi jedno, jak to uděláš, ale postarej se o to, že se Ginny nic nestane,“ ignoroval okázale její otázku.
„Co se ale stalo?“ zajímal se Ron.
„Jenom mi to slib. Nic víc po tobě nechci. Použij cokoliv bude třeba, ale zaruč mi, že se tady odsud nehne a že se jí nic nestane.“
„O co de Harry?“ dožadoval se odpovědi nejmladší Weasleyová.
„Rone, prosím tě.“
„Máš mé slovo.“
„Díky.“
„Proč ti to ale měl slibovat?“ vyzvídala Hermiona.
„Smrtijedi jsou tu,“ zakončil Harry a vyčaroval před dveřmi svou neprostupnou zeď.
„Cože? Ale jak, vždyť se sem nemůže nikdo přemístit a pochybuji, že by tu nějaký byl už od nádraží.“
„Já ti říkal, že si vždycky najdou způsob.“
„Tak nás aspoň pusť, můžeme ti pomoci,“ žadonila Ginny.
„Ne. Na to vás mám moc rád.“
„Kdo ti bude ale krýt záda?“ ptala se zoufale.
„To budu muset dělat sám. Neboj, nic se mi nestane. Pamatuješ, co jsem ti říkal? Že se určitě uvidíme na svatbě tvého bratra. A ten slib dodržím.“
„Miluju tě.“
„Já tebe taky,“ utnul Harry.
Než se ale stačil otočit od své dívky, zasáhlo jej nějaké kouzlo a odhodilo až na druhý konec vagonu. Ztěžka se zvedl, ale okamžitě na něj letělo další kouzlo, kterému se jakž takž vyhnul.
„Pane Pottere, vás jsme tu opravdu nečekali,“ začal onen tlustý Smrtijed, kterého Harry viděl i slyšel prvně v životě.
„Já vás taky ne.“oznámil a vyslal na něj odzbrojovací kouzlo.
„Myslíte si, že Smrtijedi jsou na tak špatné úrovni, že se jich dokážete zbavit tímto způsobem?“ zeptal se, jelikož tento pokus pohodlně zneškodnil
„Asi ne,“ ale radši svůj útok opakoval.
„Jste tak hloupý? Nebo se jím pouze děláte?“
„Jak kdy,“ připustil mladík, „V porovnání s vámi, jsem ale hotový břídil.“
„Co… c… co si to dovolujete?“
„Je zvláštní, že jak si vy Smrtijedi na ten váš směšný stejnokroj nenecháte sáhnout.“
„Crucio.“
Když Harryho kletba zasáhla, jen sarkasticky vykřikl a hned na to se začal smát na celé kolo: „No, neříkal jsem to?“
„Accio hůlka,“ pronesl líně a vytrhl zakuklenci zbraň z ruky.
„Explosio,“ následně do hůlky, na půli své pouti, narazila rudá koule a onen nepatrný kus dřeva se rozletěl na třísky.
„Máš štěstí, že tu sou ostatní studenti. Stát se to někde jinde, tak bys měl už dávno prdel na prkně. Mdloby na tebe.“
„Blbec,“ utrousil směrem k pytli na zemi a vydal se k předním vagonům.
Pár sekund před tím, než se před ním mohly otevřít dveře, z nich vystoupil další Smrtijed a odhodil jej přes celou délku vagonu zpět.
„Sakra, připadám si jako míček na pinball,“ konstatoval lehce vytočeně, pokoušejíc se sebrat ze země, ale lehká malátnost, která byla způsobena úderem do hlavy mu to nijak neusnadňovala.
„Jak je vidět, tak jsme chytili daleko větší rybu, než jsme měli v plánu,“ začal zakuklenec a hned na to začaly Harryho tělem prostupovat křeče.
Nebyl plně koncentrovaný. Na zdi, kde skončil, byly jasně patrné krvavé stopy a z týlu mu vytékala krev, která se mu až obdivně rychle začala vsakovat do košile. Trvalo jen pár sekund, které byly vyplněny Harryho výkřiky, než se mu přestala točit hlava. Pak náhle, jak když utne, křikl ustal a on vyskočil na nohy.
„Hodně dobrej pokus,“oznámil mladík.
„Jestli chcete znovu, rád vám, pane Pottere, vyhovím.“
„Díky. Není třeba.“
Následně neverbálně pověsil zakuklence za kotníky do vzduchu. S hůlkou, která Smrtijedovi vypadla z ruky, naložil stejně, jako se zbraní jeho kolegy.
„Vy se nikdy nepoučíte, co?“ položil řečnickou otázku Harry a začal se k visatci přibližovat.
„Pusť mě dolu, ty parchante,“ běsnil Smrtijed.
„To si věříš, chlape. Můžu si teď s tebou dělat, co budu chtít. Rozhodně to ale nebude to, že bych tě pustil. Sice tomu moc neholduju, ale asi nechám tě nechám odvést do Azkabanu. Tam ti snad vychladne hlava. Mdloby na tebe,“ a nechal omráčeného zakuklence dopadnout na zem.
„Jenom doufám, že studenty nenapadlo, aby s nimi bojovali. Nechtěl bych zachraňovat nějakého davového hrdinu,“ pronesl svou myšlenku a rozběhl se do předních vagonů.
Proběhl následující dva, než jej zastavily rozezlené hlasy: „Může mi někdo vysvětlit, kde jsou ti dva mamlasové?“
„Měli by se již vracet. Poslal jsem se, aby zjistili, kde jsou. Důrazně jsem jim kladl na srdce, že pokud se jim něco stane, tak si to s nimi Mistr osobně vyřídí. Nevím sice, co je to za výmysl, ale…“
„Ty si ale blbec. Chce je zajmout. Proč si myslíš, že Potter udělal to, co udělal. Pán ho na ní chce nalákat. Říkal, že je pro něj důležité, aby se jí nestalo vůbec nic, pokud mu rovnou nepřineseme Potterovu hlavu na zlatém tácu.“
„Jak tak koukám, tak Voldy už konečně přestal s tím nesmyslem, abych se k němu přidal. Jsem polichocen. Nemůžu vám ale dovolit, abyste zde někomu ublížili. Pardon.“
Když se nadechoval, aby ke kouzlu, vylétla mu hůlka z ruky.
„Co to…“
„Ani na to nemyslete, Pottere,“ ozval se mu za zády známý hlas, který si přivolal chlapcovu hůlku.
„Avery?“ pronesl Harry a otočil se na původce tohoto nemilého překvapení.
„Je vidět, že si mě pamatujete. To je dobře. Myslím, že se mi Mistr bohatě odmění, když mu vás přivedu.“
„A ty si myslíš, že s tebou půjdu dobrovolně? Nenech se vysmát.“
„Netykejte mi, já jsem s vámi prasata nepásl.“
„Prasata se nepasou, prasata se krmí,“ upřesnil Harry a od srdce se zasmál, i když jeho pozice byla velice nezáviděníhodná.
Dva Smrtijedi za ním a další čtyři před ním.
„Nehrajte si se mnou!“
„Já si nehraju, jenom se pokouším nasbírat trochu času.“
„Trochu času? A můžete mi jako říct, kdo si myslíte, že by měl přijít?“
Pokoušel se vymyslet něco, co by Smrtijedy rozesmálo, ale napadlo ho jen jediné: „No Fenixův řád přeci.“
To v táboru soupeře vyvolalo záchvaty smíchu, jako ten nejlepší vtip.
„Vy si ze mě děláte srandu, Pottere, že?“ vysoukal řehtající se Avery .
„Hm… ne,“ odpověděl Harry co nejkomičtěji dovedl.
Další záchvaty smíchu na sebe nenechaly dlouho čekat. Přesně tuto situaci Harry ale potřeboval. Musel nějak snížit vnímání Smrtijedů a povedlo se mu to docela dobře. V momentě, kdy se zakuklenci držely za břicha, přivolal si zpět svou hůlku a než stačili jakkoliv zareagovat, zaburácel: „Falmine ictus.“
Na zlomek vteřiny se otevřela nebesa, aby z nich mohlo sklouznout k zemi šest mohutných výbojů energie. Každý právě pro jednoho Smrtijeda. Blesky prořízly strop vagonu, jak horký nůž máslo a neomylně udeřily silou mocných do svých cílů. Čtyři Smrtijedi byli na místě proměněni v popel. Dva z nich ovšem dopadli zcela jinak. Pokusili se sice okolo sebe vytvořit nějaké štíty, ale ty jim nebyly nic platné. Kouzlo jejich tváře a nejen tváře spálilo tím nejhorším možným způsobem. Přes seškvařené masky vystupovaly zcela černé obličeje, kterým dominovaly bílé oči. Bylo to jediné, podle čeho šlo odhadnout jejich zranění. Harry přišel k prvnímu a pokusil se zkontrolovat, jestli je opravu mrtev. Na krku mu žádný tep nenahmatal, proto přišel ke druhému. Než ale mohl zkontrolovat i jeho, ozval se z dalšího vagonu ohromný křik. Zanechal proto této bezvýznamné činnosti, a jak nejrychleji dovedl se rozběhl k tomu, komu z úst vycházel ten příšerný zvuk plný bolesti. V dalším vagonu narazil na muže, který se svíjel pod starou známou kletbou Cruciatus. Nikdy v životě je neviděl, ale jelikož heslo „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“ vypovídalo za vše, neváhal ani vteřinu.
„Avada kedavra, Rumpo desmos.“
Nechtě, aby před ostatními studenty vypadal jako masový vrah, ale příležitost mu moc jiných možností nedávala. Za zlomek vteřiny již pomáhal onomu muži na nohy.
„Díky.“
„V pohodě, to neřešte. Kdo vůbec jste?“
„Mark Griewing.“
„Harry Potter. Co tu ale vůbec děláte?“
„Vyslal mě sem Řád?“
„Fenixův řád?“
„Ano, byl jsem přijat teprve nedávno. Dostal jsem za úkol hlídat, pokud by se někdo pokusil dostat do vlaku. Byli jsme tři. Jednoho z nás zabili ihned, jakmile se objevili. Pokoušeli jsme se tedy dostat do posledních vagonů, ale překvapili nás z obou směrů. Ten druhý zamřel před chvíli, jen pár metrů od mě. Ani nevím, jak jsem se sem dostal. Pak jste mě našel vy.“
„Proč jste se ale někdo nepřemístil hned, abyste dali vědět někomu z Řádu?“
„Museli jsme s přesvědčit, jestli náš malý trik zabral nebo ne.“
Harry na to reagoval jen pozvednutým pravým obočím.
„Ještě před tím, než se vlak vydal do Bradavic, jej Řád zabezpečil tím nejlepším, co se dalo použít. Pokud by zde někdo použil nějaké kouzlo, které by se dalo zařadit do černé magie, měli se automaticky zabezpečit dveře od kupé, a tak zachránit studenty. Pochopte, že jsme nemohli riskovat, že se něco stane dětem.“
„Dobře, jděte tedy varovat Řád a já to za vás vezmu.“
„To nemůžete…“
„Tady nejde o to, co můžu a ne. Musíme zajistit bezpečí studentů. Vy zmobilizujete Řád a já se tady pokusím něco zatím vymyslet.“
„Jste si jist, že to zvládnete?“
„Jako nikdy.“
V další rozpravě je přerušilo kouzlo, která Marka odmrštilo o několik metrů dozadu.
„Do prdele,“ ucedil Harry, jelikož se na ně valila horda Smrtijedů.
„Avada kedavda,“ vyslal na nejbližšího protivníka, který se hned skácel k zemi, „tak už jděte.“
„Teď vás tu nechat nemůžu.“
„Pokud nevypadnete, tak z nás bude za chvíli mastnej flek.“
„Opravu to zvlád…“
„Kurva, tak už vypadněte.“
Hlasité prásknutí značilo, že tak skutečně udělal.
„Tak pojďte parchanti. Uvidíme, kdo je silnější.“
„Měl jste se k nám přidat, když jste měl čas Pottere,“ pronesl své přání jeden ze zakuklenců.
„Tak o tom silně pochybuji. Ale klidně si poslužte,“ vyzval je mladík a vytvořil si kolem sebe štít.
„Jak si přeješ.“
O zlomek sekundy později na něj letělo několik kleteb, žádná z nich se mladíka ani nedotkla.
„Břídilové,“ začal se jim vysmívat Harry, aby získal čas.
Další spršce kouzel se ale elegantně vyhnul prudkým ulehnutím na podlahu.
„Ani trefit neumíte.“
„Pottere, nezahrávejte si.“
„Jó, promiň,“ oznámil sarkasticky Harry a odmrštil toho Smrtijeda do houfu jeho spolubojovníků.
Jakmile zakuklenec dopadl na podlahu a nutno říci, že sebou vzal i mnoho ostatních, jal se mladý Potter vyklidit plac. Za neustálého kontrolování nepřátel se pokusil odebrat ke svým přátelům. V půlce dalšího vagonu mu narazila do štítu další sprška kouzel a jelikož nebyl na náraz připraven a čistě náhodou zakopl o mrtvolu jednoho Smrtijeda, rozplácl se na zemi jak široký, tak praktický.
„Je čas to skončit, Pottere,“ konstatoval Smrtijed a namířil na ležícího mladíka hůlkou.
Stejně udělalo i ostatních devět Smrtijedů, kteří jej obstoupili.
„Avada kedavra,“ vykřiklo deset úst.
Chodba byla ozářena zeleným světlem, které ji o zlomek sekundy naplnilo takovým způsobem, že si všichni přítomní museli zakrýt oči. Když o několik okamžiků ustala, čekal je poměrně šokující pohled. Přesně v místě, kam dopadly ve stejný okamžik všechny smrtící kletby, stál Chlapec, který přežil. Hůlkou mířil na jednoho zakuklence a z očí mu létaly blesky.
„Jak chcete. Poly avada kedavra.“
A první tři se poroučeli mrtví k zemi.
„Co to…“
„Chyba lávky, co? Explosio.“
Vnitřnosti onoho neustále mluvícího Smrtijeda se rozlétly po okolí. To na něj ale již letěla odpověď v podobě šesti zelených paprsků od šesti přeživších Smrtijedů.
„Je vidět, že jste se nic nenaučili, co?“ oznámil Harry, když mu kletby nešťastně narazili do štítu, „Rupmo desmost.“
Po dvojitém křupnutí, kolegiálně následoval střemhlav do Tartaru i další zakuklenec. Smrtijedi po něm začali metat jedno kouzlo za druhým, ale ani jedno Harryho nemohlo ani z poloviny ohrozit. O vše se postaral vytvořený štít u kterého se životnost blížila pomalu na hranici zhroucení. Harry to ale přes hněv, který mu bouřil v těle, nevnímal.
„Docela se divím, že si vás Voldík vydržuje. Takový vořešpruty.“
„Drž už hubu, spratku,“ křikla na něj jedna Smrtijedka, která k jeho smůle nebyla ta, kterou potřeboval.
„Ne. Ty drž hubu,“ řekl Harry a protnul rukou vzduch.
A opravdu najednou ztichla. Jelikož odletěla přes celou délku vagonu, kde si docela brutálně rozmázla o skleněnou výplň dveří.
„Crucio,“ křikl jeden z opovážlivců.
„Agilis mortis,“ zaburácel mladý Potter.
„Avada kedavra,“ pronesli sborově zbývající zakuklenci.
V okamžiku, kdy se měl začít kroutit v křečích, k čemu ovšem nedošlo, mu z hůlky vytryskl černý mrak, který v rychlém sledu prolétl všemi ostatními boje schopnými Smrtijedy. Ti se odporoučeli k zemi ihned. Ovšem kletby, které na něj vyslaly možná splnily, možná nesplnily svůj účel. Ta poslední mu totiž jeho štít dokonale rozbila. Harry si toho však vůbec nevšiml a sebevědomě kráčel k poslední hrozbě, která jej ohrožovala. Když byl jen několik kroků od ní…
„Avada kedavra,“ ozvalo se mu za zády.
Tím směrem vyslal tu samou kletbu a dále se tímto problémem nezabýval. To byla ovšem jeho fatální chyba. V momentě, kdy se otáčel k útočníkovi a jen moment před tím, než do něj měla kletba narazit a vzít tak naději celému kouzelnickému společenství, vytryskly před ním z ničeho nic plameny, které se bleskurychle zformovaly do dívčí postavy. Do postavy, kterou velice dobře znal. Než by stačil jen mrknout okem, zjevila se před ním Ginny v celé své kráse. Ještě naposledy vykouzlila na své nádherné tváři onen odzbrojující usměv a pak jí do zad narazila ona kletba. Hvězda v jejích očích vyhasla, stejně tak jako vyhasnou všechny hvězdy, co jich jen na světě je. Tato byla ale pro Harryho ta nejbolestivější. Jako ve zpomaleném filmu viděl, jak mu jeho životní láska vydechuje naposledy. Jak padá bez známek života k zemi. Jak se mu obraz celého světa náhle rozbil na malé střípky, které již nikdy nepůjdou poskládat zpět. A viděl také široký úsměv vraha, který jí stál za zády.
„Ginny…“ křikl ještě Harry a chytil bezvládné dívčino tělo.